______úvod

Jiří Sozanský je umělcem, který již skoro třicet let zneklidňuje českou výtvarnou scénu. Jeho výrazný výtvarný rukopis nabitý dynamickou expresí vytváří iluzi hřmotu zápasících těl či zase naopak naléhavé a alarmující ticho tíhy lidských osudů. Věčné téma člověka v mezní situaci se prostřednictvím jeho tvorby v aktualizované podobě opakovaně vrací, aby varovalo před násilím a jeho plody stejně jako před lhostejností k utrpení v nejrůznějších podobách a formách. Se svými díly Sozanský putuje za divákem do nečekaných prostředí, kde ho irituje přímočarou výpovědí, jejíž sílu násobí atmosféra místa a jeho komplexně promyšlený a využitý kontext. Jeho projekty mají povětšinou multimediální charakter a spojují akce malířské, kresebné a sochařské s fotografiemi, prostorovými instalacemi a scénickými akcemi environementálního charakteru.

Takto náročná činnost je samozřejmě nad síly jedince a není myslitelná bez týmu spolupracovníků, osvědčeného technického zázemí a poctivé a dlouhodobé přípravy, což všechno se Jiřímu Sozanskému daří vrchovatou mírou naplňovat. Jeho cesta k umění nebyla přímočará a přes okouzlení pražským barokem a fyzickou zkušenost z těžké manuální práce jej přivedla posléze na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v ateliéru malíře Františka Jiroudka a grafika Ladislava Čepeláka získával první zkušenosti zaměřené k lidské figuře a krajině. Pod dojmem bezprostředního prožitku atmosféry Pražského jara, invaze i normalizačmího útlaku a Palachovy oběti, patřil k umělcům, kteří poučeni Novou figurací odkrývali přerušenou kontinuitu vývoje českého moderního umění a v dialogu s mocí oficiálních uměleckých svazů usilovali o svobodu uměleckého výrazu. Jiří Sozanský byl tehdy v kontaktu s malířem Františkem Ronovským či sochaři Olbramem Zoubkem a Evou Kmentovou, jejichž prostřednictvím se mu podařilo navázat permanentní mezigenerační dialog, kterého se účastnila dlouhá řada umělců. Z těch, kteří stáli Sozanskému odedávna nejblíže připomeňme alespoň Petra Pavlíka či o generaci staršího Jiřího Načeradského.

Komplexní výtvarné aktivity, jejichž hlavním tématem bylo trauma oběti a násilí zahájilo v letech 1976 - 1980 několik výstavních projektů v Terezíně. Stály na počátku dlouhé řady obdobných akcí, které tehdejší režim přirozeně chápal jako politickou demonstraci a které později poloilegálně pokračovaly konfrontací v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd, v mizejícím světě demolovaného města Mostu, v okolí vysočanského ateliéru, na malostranských dvorcích, ve vyhořelém skeletu Veletržního paláce, ve Valdické věznici a jinde. Jako svébytný, osobně nezávislý solitér na tehdejší výtvarné scéně Jiří Sozanský tak s obrovským nasazením prezentoval rozsáhlé multimediální akce, které mimo oficiální výtvarné síně naléhavě evokovaly mučedníky totalitních režimů, bořily vžitá tabu a vedle umělecké roviny výrazně akcentovaly i rovinu sociální a existencionální.

Listopadová sametová revoluce vytvořila podmínky pro přípravu obdobných projektů na profesionální úrovni a s mezinárodní účastí. Vždy za rozhodujícího manažersko-produkčního podílu Olgy Sozanské a participace občanských sdružení Hestia a Symposion. To byl i případ spolupráce s Galerií výtvarného umění v Litoměřicích a nového využití tamního zrušeného jezuitského barokního kostela, který se opakovaně stal místem mezinárodních tvůrčích sympozií. Jejich názvy přesně vystihují i jejich obsah - Barok a dnešek (1992), Otevřený dialog (1994) a jejichž mezinárodní ohlas potvrzují i prezentace dokumentace ve Vídni či Paříži. Nacionalistický svět nových válečných konfliktů na území rozpadlé Jugoslávie akceleroval Sozanského aktivity směrem k dalším řetězově navazujícím akcím zaměřeným programově proti alibistické lhostejnosti a k účasti na osudech a podpoře těžce zkoušené Bosny a Hercegoviny. A to nejenom v Čechách (Z druhého břehu ve Schwarzenberském paláci v Praze, opět Terezín s projekty Svědkové a oběti-Depozitář úzkosti) a v Sarajevu (vybombardovaná Sarajevská knihovna), ale i na mezinárodní platformě, v tomto případě v Bruselu jako sídlu NATO (Umění v mezní situaci, 1997). Po retrospektivní výstavě ve Šternberském paláci v Praze, sídle Národní galerie, následoval v roce 2000 bilanční tématický projekt Práce s tělem v pražském Mánesu, pojatý jako propojení performance a milovaného boxu. Dalším veřejným vystoupením Jiřího Sozanského byl rozsáhlý projekt Karlín- Zóna A, připomínající prožitou zkušenost ničivých povodní a zmrtvýchvstání jedné pražské čtvrti v roce 2003, na něj navázaly projekty Urbicida, Zóny a Ground Zero pojaté v monumentálních formátech s výrazným pastózním malířským rukopisem.

Souběžně se Jiří Sozanský intenzivně věnoval i grafické tvorbě - opět v rozsáhlých cílených cyklech spojujících působivé figurální motivy s literární inspirací. Fragmenty autentických svědectví komunisty pronásledovaného básníka Jana Zahradníčka, existencionálních textů Samuela Becketta či osvětimského vězně Prima Leviho a jeho věznitele Rudolfa Hösse evokují drastickou realitu obětí holocaustu, totality i válečných konfliktů. Vyvrcholením tohoto směřování byl cyklus Z prachu a popele prezentovaný v roce 60. výročí ukončení druhé světové války (2005) i nejnovější cyklus o naději a beznaději pracující s lidsky mimořádně exponovanými vězeňskými deníky Emila Filly a Josefa Čapka. Rok blížícího se životního jubilea (narozen 27.6.1946) přineslo i dvě bilanční výstavy: Ohlédnutí k pramenům v GVU Litoměřicích a výstava Monology v Památníku Terezín, kam se Jiří Sozanský po třiceti letech symbolicky vrací.

Projekty Jiřího Sozanského obecně charakterizuje až nepříjemná aktualizace zvoleného tématu, komplexní pojetí a promyšlená realizace. Svým velkorysým uchopením a agresivním laděním většinou splní svoji funkci, tj. podráždí zásadní odpůrce a přesvědčí letité příznivce o umělcově neutuchajícím nasazení a schopnosti suverénně zvládat výtvarný projev. Dosah těchto projektů je vzhledem k jejich programově nekomerčnímu zaměření a směřování k širokému publiku svým způsobem osobitou, ale v širokém názorovém spektru zajisté významnou a potřebnou výpovědí o vztahu umělce a společnosti .

Jiří T. Kotalík