______životopis

Patřím ke generaci narozené těsně po konci 2. světové války a tato skutečnost výrazně ovlivnila můj pohled na svět a jako téma se v řadě souvislostí stala součástí mé tvorby. Zvláštní pozornost jsem věnoval především existenci člověka v mezní situaci, člověka jako oběti teroru totalitních režimů, válečných katastrof nebo osamělé existence, přežívající na hranici smrti. V řadě projektů bych se neobešel bez prostředníků, kteří osobně prošli konkrétní životní zkušeností a mohli podat svědectví. Nejvýznamnějším z nich byl pro mne Ota Kraus, autor řady knih, které věrným způsobem popisují fungovaní vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim. Byl to právě on, kdo mě jako první upozornil na povahu válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii, v době, kdy naše média uveřejňovala jen kusé informace. Řekl mi tehdy: „Moje celoživotní úsilí bylo marnost". Zarazilo mě to a vůbec jsem nechápal, o čem hovoří, až když upřesnil, co tím myslí. Řekl jen: „Tak se podívejte, co se děje v Jugoslávii". Později jsem pochopil, že měl pravdu, ale až po té, co jsem se do válečné zóny sám dostal.

Organizováním kulturně-humanitárních misí v Bosně jsem získal mnoho životních zkušeností a mnohé jsem se o člověku dozvěděl. Měl jsem neobyčejné štěstí, protože všechny cesty do válečné i poválečné oblasti proběhly bez vážnějších následků, včetně autonehody v Chorvatsku a loupežného přepadení v srbské části Sarajeva. To byly situace, které se ve válce dají čekat. Co mne však zasáhlo opravdu silně, byl zážitek v rozbitém Mostaru. Když jsem přešel z muslimské části na chorvatskou stranu, narazil jsem na obraz ukřižovaného Krista. Šlo o repliku obrazu Mathiase Grünewalda. Obraz ukřižování jsem od dětství vnímal jako kulturní symbol, ale v Mostaru jsem se poprvé v životě na symbol křesťanské víry a kultury podíval s odstupem, abych si uvědomil, jakou hrůzu musí budit to mrtvé tělo na kříži u příslušníků jiné víry a kultury. Vzdálenost, která v té chvíli vznikla mezi mnou a tradicí, ve které jsem vyrostl, mě zarazila a úplně vyvedla z rovnováhy. Tak silný pocit absolutní duchovní prázdnoty jsem nikdy před tím nezažil.

Když mi bylo 25 let, četl jsem výňatky ze Zápisníků Alberta Camuse. Texty, v nichž je položena řada zásadních otázek o lidské existenci, mi byly blízké a nepochyboval jsem, že na ně časem také já najdu odpověď. Po třiceti letech jsem Camusovy Zápisníky četl znovu, tentokrát všechny, abych zjistil, že ani dnes na otázky po smyslu lidské existence odpovědět neumím. Vím jenom, že mne s krvavou historií i přítomností lidstva smiřuje schopnost člověka dosáhnout čas od času velkých duchovních výkonů a uměleckých činů.

Vždycky jsem si myslel, že právem sklízím plody své usilovné a soustavné práce. V řadě případů jsem považoval nezištnou pomoc svých přátel a sympatizantů za samozřejmost. Až v posledních letech jsem pochopil, jaké jsem měl v životě neuvěřitelné štěstí a jak viselo a visí na vlásku.

Byl jsem svědkem umírání starého muže, který jako mladý voják odešel před nacistickou okupací z Československa do Anglie. Zúčastnil se bojů v Evropě a se svou jednotkou prošel ke konci války územím bránícího se Německa. Zajímaly mě jeho zkušenosti z válečných tažení, ale jeho vyprávění skončilo vždy stejně - rozplakal se. Ne nad sebou nebo svými spolubojovníky, ale nad německými civilisty, které musel při postupu armády zabíjet. Do té doby jsem si myslel, že ten, kdo stojí na správné straně si pochybnosti o svých činech nepřipouští, natož aby nad nimi projevil lítost. Dlouho jsem to nechápal a rozumím tomu až teď. Válka je zřejmě peklem pro všechny zúčastněné, vítěze i poražené.

V roce 1976 v prostředí Malé pevnosti v Terezíně jsem si poprvé uvědomil, že mohu výtvarnými prostředky nejen oživit určitý prostor, ale úplně změnit jeho klima a dát mu jiný obsah. Opakovaně se mi dařilo proměnit prostředí totální destrukce v dramatickou scénu, která pak byla novou dimenzí konkrétního místa. Výtvarné projekty byly časově omezenými akcemi a dnes existují pouze ve fotodokumentaci nebo filmech, protože často zanikly spolu s prostředím, pro které byly vytvořeny. Práce na těchto projektech pro mne byly vždycky zcela nezávislou aktivitou, provázenou pocity absolutní vnitřní i umělecké svobody a radosti z tvorby. Bez ohledu na okolnosti nebo stávající politickou realitu.

Každý, kdo se věnuje tvůrčí činnosti, zažívá čas od času zvláštní situaci. Ví přesně, kdy se dotkl něčeho zásadního, co přesahuje meze jeho možností i jeho vlastní existenci. Stává se to zřídka. Jeden z mých přátel řekl, že je to okamžik pravdy. Já bych řekl, že jde o prchavou chvíli, kdy člověk dosáhne za hranici vlastní nicoty a stane se součástí něčeho, co nelze popsat, ale co v tu chvíli skutečně existuje.

Mým celoživotním zájmem je figurální tvorba. Ačkoliv v součtu všech dosavadních aktivit se může zdát, že jde o zájem okrajový, skutečnost je jiná. Všechny projekty, které jsem realizoval, počítají s měřítkem lidské figury a s její aktivní přítomností. V mnoha případech se výtvarná realizace stala scénou k herecké akci nebo performanci. Proto jsem se musel naučit pracovat s tělem nejen jako statickým modelem, ale jako s prostředkem aktivním a dynamickým. Šlo o dlouhý proces, který se vyvíjel téměř tři desetiletí a v jehož průběhu jsem pracoval s desítkami amatérů i profesionálů. Vždycky to byla práce vyčerpávající, vyžadující absolutní soustředění a nasazení. Práce s performery je zcela jiné povahy než výtvarná tvorba. Jde o přenos energie na herce či tanečníky, kteří ji musí pocítit, podvolit se jí a uvěřit mým představám. Je to rituál - neverbální způsob komunikace. V této souvislosti mi zásadním způsobem pomáhají letité zkušenosti z boxerských tělocvičen. Ring je ohraničenou scénou a box se odehrává ve vymezeném prostoru s nímž je třeba počítat. Boxeři jsou svým způsobem herci a jejich umění je představením pro diváky. Pokud se zápas vyvíjí v řádu a podle pravidel, může být vrcholným estetickým zážitkem stejně jako tanec.

Jednou z nejvýznamnějších osobností české výtvarné kultury v druhé polovině dvacátého století byl ředitel Národní galerie profesor Jiří Kotalík. V nelehkých podmínkách se mu dařilo vybojovat řadu projektů - například získal Veletržní palác pro moderní sbírku NG, či Jiřský a Anežský klášter pro sbírky starého umění. Umění znal a rozuměl mu jako málokdo a živě se zajímal i o umělce, kteří v té době neměli šanci v oficiálních institucích vystavovat. Bylo pravděpodobně jeho zásluhou, že projekty, které jsem organizoval v Památníku Terezín a ve starém Mostě neskončily pro mne a mé spolupracovníky větší srážkou s politickou mocí. Nebýt jeho vlivu, můj život by se odvíjel zřejmě podle jiného scénáře. Pomohl řadě lidí ve svém oboru, přímo či nepřímo i řadě výtvarníků při řešení profesních a osobních problémů. Po převratu 1989 se bohužel nedočkal vděku a byl často napadán právě těmi, kterým pomohl. V té době to byl již starý, nemocný muž a tato zkušenost mu nepochybně zkrátila život. Situace v českém prostředí téměř modelová a nikterak povzbuzující. Jsem rád, že jsem mohl navázat přátelství s jeho synem Jiřím T. Kotalíkem, který se jako historik umění podílí na mých projektech.

Jiří Sozanský